Ve svých dějinách se člověk v důsledku prvotního hříchu často odchyloval od pravé cesty a bloudil. Příčinou bloudění byly vlastní představy, co je pro něj správné, odděleně od toho, co Bůh pro něj připravil a co od něj žádal. Nechápal, že Bůh je láska a připravil mu to nejlepší. Jeho zatvrzelost ho vedla po vlastních bludných stezkách, ze kterých ho Bůh prostřednictvím proroků v Starém zákoně a pak prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista, jeho apoštolů a nástupců apoštolů, ale i Duchem Svatým naplněných osob nacházejících se v jednotě se svatou Církví povzbuzoval ale i napomínal, aby opustil nesprávné cesty a tak se zachránil. V dějinách ne vždycky toto napomínání bylo vyslyšeny. Prorok Jonáš ve městě Ninive byl vyslyšen a město bylo zachráněno. Jindy, jako, například, prorok Jeremiáš nebyl vyslyšen a město Jeruzalém podlehlo. Je to otázka tajemství svobodné vůle člověka; jednotlivce nebo i celých skupin podléhajících jinému vlivu.

Prorok Ezechiel nám ukazuje důvod, proč máme napomínat své bližní nebo i skupiny lidí, aby sešli z nesprávné cesty. Je to naší povinností. „Nepromluvíš-li a nebudeš zlovolníka varovat, aby zanechal svého zlého jednání (v tomto našem případě potratů) kvůli tomu, aby žil (údaje demografie ukazují že jako národ, nejen český ale celá bývalá křesťanská Evropa), zlovolník sám zemře za své provinění, ale k zodpovědnosti za jeho krev poženu tebe. Pokud jsi naopak zlovolníka varoval, a on se od své zlovolnosti a od svého jednání neobrátil, zemře sám za své provinění, ale ty jsi vyvázl životem.“ (Ez 3,18-19).

Potřebu bratrského napomínání zdůrazňuje Svatý otec Benedikt XVI. i v poselství k postní době  2012. Píše: „Chci zde připomenout jeden aspekt  křesťanského života, který podle mého zdání, upadl v zapomnění – bratrské napomenutí, směřující k věčné spáse. Ve všeobecnosti jsou dnes lidé dost citliví, když se hovoří o charitě a o pomoci fyzickému nebo materiálnímu zdraví ostatních, ale o duchovní zodpovědnosti za bratry se téměř úplně mlčí. … Církevní tradice zahrnuje mezi skutky milosrdenství i „napomínání hříšníků“. Je důležité znovu získat tento rozměr křesťanské lásky. Při uskutečňování zla se nesmí mlčet.“

Prorocký hlas křesťanů - a na prvním místě nás, katolíků - by mělo být jasně slyšet všude tam, kde se koná nějaká morální křivda, nepravost, kde se ničí budoucnost národa, Evropy. Velmi aktuálně se to dnes týká neúcty k daru lidského života a jeho maření v lůně vlastní matky. Tento hlas nemá být veden – jak připomíná opět Svatý Otec – duchem odsuzování nebo obviňování, ale vždy uváděn do pohybu láskou a milosrdenstvím pramenících z opravdové péče o dobro druhého. A můžeme dodat – i o společné dobro všech.

+ Ladislav